Přehnaný pocit viny často zůstává nepovšimnutým symptomem deprese dokonce i pro mnoho psychologů a psychoterapeutů.
Nicméně, nadměrný pocit viny je běžným symptomem deprese a jeho zesílení souvisí s úrovní závažnosti poruchy.
Deprese doprovázená pocitem viny může člověka přesvědčit, že si nezaslouží život, že někomu způsobil nenapravitelnou škodu nebo že ostatním by bylo lépe bez něj.
Spojení mezi vinou a depresí je obousměrné, což znamená možnost vzniku jednoho stavu z druhého a naopak.
Časté prožívání pocitu viny může přispět k rozvoji depresivního stavu u člověka.
Opravdu je těžké žít a udržovat dobrý emocionální stav, když se člověk neustále obviňuje za vše, co se děje: za své problémy, okolnosti, vztahy s ostatními lidmi.
Takový postoj k sobě, způsob myšlení a s ním spojený pocit viny mohou přetrvávat roky, někdy po celý život.
Více obsahu v naší aplikaci
Vidíte pouze část obsahu, v aplikaci najdete mnoho interaktivních článků. A také psychologické texty se sledováním dynamiky stavu, diář, deník automatických myšlenek a mnoho dalšího!
Člověk z určitých důvodů dojde k závěru, že situaci nezvládl, i když měl. Nebo že měl jednat jinak, jinak cítit a prožívat situaci.
Pokud se tento závěr z nějakých důvodů upevní, pokud se pocit viny stane častým "hostem", může se u člověka rozvinout plnohodnotná deprese.
Deprese může být také reakcí na "chronické problémy". Člověk se snaží s nimi vypořádat, ale z určitých důvodů nemusí mít potřebné zkušenosti a dovednosti k jejich řešení.
Člověk se za to obviňuje a propadá do deprese.
Takže vina je emoce, kterou prožíváte, když vás napadají následující myšlenky:
Představa o vlastní "vadnosti" je tedy hlavním důvodem pocitu viny.
Ve stavu deprese člověk často pociťuje vinu, obviňujíc se téměř ze všeho: od nedostatku sil a motivace až po neschopnost prožívat radost a potěšení ze života.
Člověk se také může obviňovat za to, že onemocněl depresí, považujíc to za známku své "nesprávnosti".
Někdy mohou člověka obviňovat i blízcí, vyčítajíc mu lenost a vyzývajíc ho, aby přestal "trpět hloupostmi", což jen zesiluje depresivní stav.
Depresivní pocit viny se může objevit i v situacích, které neporušují morální normy, nutíc člověka cítit vinu tam, kde neexistuje.
Pod vlivem deprese se člověk může soustředit pouze na své chyby, zapomínajíc na své úspěchy a dosažené výsledky.
Může vyvstat otázka: je vždy špatné cítit vinu?
Odpověď je zřejmá: ne. Pocit viny může být užitečný, protože nám pomáhá uvědomovat si a napravovat chyby, podporuje sociální normy a interakci ve společnosti.
Pocit viny nám slouží jako morální kompas, úzce spojený s naším svědomím.
Neexistuje žádné velké zlo kromě pocitu viny.
Marcus Tullius Cicero
Když se však pocit viny stává přehnaným nebo neopodstatněným, začíná negativně ovlivňovat naši emocionální a fyzickou pohodu.
Zatímco zdravý pocit viny nás motivuje k pozitivním změnám, depresivní často vede k izolaci a samotě.
V některých případech může dokonce přimět člověka k sebepoškozování.
Pro hlubší pochopení rozdílu mezi zdravým a nezdravým pocitem viny se podívejme na příklady prožívání těchto dvou stavů:
Člověk si uvědomuje, že jednal špatně. Chápe však také, že v okamžiku, kdy čin spáchal, neměl možnost jednat jinak.
Vnitřní okolnosti, které v té době existovaly, neumožňovaly zvolit jinou cestu jednání.
Například nemusel vědět nebo chápat, že to, co dělal, bylo špatné. Nebo byl zachvácen silným citem, nacházejíc se ve stavu vášnivého vzplanutí. Nebo mu chyběly zkušenosti, aby předvídal důsledky.
Jinými slovy, v té době nemohl být lepší, než byl. Nyní se změnil, "vystřízlivěl", došlo k "přehodnocení hodnot". A teď se stydí za spáchaný přestupek, bolí ho uvědomění si, jaký byl v minulosti.
V tomto případě lze říci, že člověk má pro sebe pochopení. Chápe své minulé motivy a důvody svého jednání, uvědomuje si, jaké podmínky chyběly k tomu, aby k činu nedošlo.
Chápe, kde a co lze změnit, aby se podobným událostem v budoucnu zabránilo, a kde jsou změny nemožné, a to není v jeho kontrolní zóně. Tato vina není dramatická v tom smyslu, že je osvobozena od sebemrskačství.
Tento prožitek je střízlivý a bez trápení, i když může být velmi bolestivý. Je to v podstatě upřímná lítost skrze pokoru a přijetí.
Člověk také chápe, že jednal špatně. Ale na rozdíl od prvního případu věří, že v okamžiku spáchání špatného činu mohl jednat jinak.
Mohl by překonat své tehdejší chápání, nevědomost, zkušenosti, vlastnosti nebo emocionální stav. V podstatě jde o neuvědomované nepřijetí svých skutečných a v daném okamžiku nevyhnutelných omezení.
Výsledkem je srdcervoucí: "Jak jsem mohl?!!".
Jak jsem mohl nesplnit očekávání, tak klesnout, dělat chyby, něco nebo někoho nekontrolovat.
Mohl jsem, měl jsem možnost jednat jinak, ale neudělal jsem to. Ó, hrůza! Zdá se, že nekontroluju sám sebe. To není možné, prostě jsem se nesnažil dost, nebo jsem prostě tak špatný.
Vztah k sobě s pochopením zde není možný. Pokud mohl překonat sám sebe, žádné důvody se nepočítají. Mohl, znamená mohl, a tečka.
Člověk se neustále vrací k událostem, které se již staly, traumatizuje se znovu a znovu.
Pomocí následujících otázek snadno určíte, zda jsou vaše pocity zdravou lítostí nebo sebedestruktivním, zkresleným pocitem viny.
